Better If You Do 2

17. října 2011 v 20:50 | Nicole |  Better If You Do

Way se otočil ale nic neřekl. Podíval se na mě a já s napětím čekal co odpoví. Stáli jsme vedle sebe tak blízko až jsem to nechápat on se naklonil a zašeptal mi do ucha "neporávádějte hlouposti" potom se narovnal otočil a vyšel z bytu jako by nic.

Nejak jsem pořád nechápaj jak to s těmi hloupostmi myslel. Snad si nemyslel, že bych spáchal sebevraždu? To by přeci nikam nevedlo ne? I když..už bych neměl žádné starosti.. Dobrou půl hodinu jsem seděl na borové židlo v kuchyni a přemýšlel jsem jak to Way myslel a jaký by to asi bylo kdybych to doopravdy udělal. Potom jsem se zvedl a automaticky zamířil do koupelny. Vyčistil jsem si zuby a obličej opláchnul ledovou vodou abych se


konečně pořádně probudil. Oči mi v tu chvíli spočinuly na žiletce která ležela na rohu umyvadla. Chvíli jsem na ni koukal. Potom ji vzal do ruky rozšrouboval a vyndal z ní ostří. Chvilku jse ještě váhal jestli to mám opravdu udělat, zakoukal jsem se do očí klukovi co stál naprosti mě v zrcadle. Potom jsem se podíval na svoje zápěstí a pomalu a hluboko jsem zaříznul ostří. Cítil jsem v ruce bodavou bolest ale pokračoval jsem dál. Když jsem se po dalších dvou říznutích zadíval do očí toho chlapce v zrcadle měl už poněkud rudější oči, nepřirozeně bílí obličej a jeho černé kruhy pod očima které nebylo před tím skoro vydět teď jako by z jeho obličeje přímo vyčnívaly. Začal jsem cítit slabost v kolenou a krev se mi řinula po rukách jako potůček a kapala na zem a do umyvadla. Cíti jsem se jako omámený plynem a po chvíli jsem upadl do bezvědomí a uhodil se hlavou o umyvadlo.

Když jsem se probudil z bezvědomí stáli nad mou postelí asi čtyři čumilové a zkoumali mě jako bych byl nějaký zvláštní útvar z doby kamenné. Hejno lidí které nade mnou stálo rezehnal až něčí poněkud známí hlas který jsem ale neuměl přiřaďit. Až kdyžonen muž přišel blíž poznal jsem, že je to Way. Koukal na mě, zpoza svých brýlí které z něj snad měli dělat chytřejšího, jako by mi chtěl vynadat. Místo toho se ke mě naklonil a jen znovu řekl "Nedělejte hlouposti". Koukal jsem na něj jako by nevěděl co se mi stalo a v tu chvíli jsem si uvědomi, že já sám taky nevím co se vlastně stalo. A hlavně by mě zajímalo kdo mě v té koupelně našel.
Nemusel jsem se Waye ani na nic ptát a on si automaticky sednulna řidli u postele a začal mi vyprávět jak to bylo. Že nějaký anonym zavolal na záchranku a já měl podřezaný žíly a otřes mozku. Potom jsem dostal nějaký prášky a za chvili jsem usnul.

***

Je tok nevydržení! Už chápu proč si na nemocnice všichni stěžují. Jídlo je tu strašný. Připadá mi, že tady neznaj slova jako je pepř,sůj ani celkově koření. A nejhorší je to v noci. Slyšíte všechny možný zvuky. Díky bohu, že jsem byl na pokoji sám a nechtělsi semnou někdo v noci povídat protože tobych asi už vyskočil radši z vokna. Jenže t by se zase oběvil nějakej anonym a zavolal by záchranku. A naví..v oknech jsou mříže. A nejhorší na tom je,žese nedaj otevírat dokořán takže si ani nemůžu zakouřit. Už mám depku. Tři dny jsem nekouřil a připadá mi jako by mi měly zkolabovat plíce. Takhle mě v nemocnici trápili ještě párdní..ani nevím kolik dní jsem tam byl protože mě pořád něčím uspávali jako by se báli, že si znovu něco udělám. Když mě konečně pustili sbalil jsem si věci a šel do starého bytu. Na stěnách pořád vysely ty samé fotky a z nich se na mě usmívala Evana. Nějak jsem v hloubi duše doufal, že příjdu do ložnice a Evana bude spát na posteli jako vždycky. Jediné co mě ale v ložnici čekalo byla prázdná postel. Lehnul jsem si na ní zavřel oči a přál si usnou a vzbudit se ve světě kde bude všechno jako dřív. Nebudeme mít žádné starosti a budeme spolu s Evanou v jedno krásném bytě s naším malým miminkem. Když jsem ale oči otevřel zase jsem viděl jen rozestlanou postel a z nočního stolku se na mě usmívala Evana kterou jsem já držel v náručí. Už si ani nepamatuju kde to bylo. Jo vlastně pamatuju. Fotil nás tam můj nejlepší kámoš. Asi bych se mu měl ozval a sejít se sním on mi pomůže.

Nejdřív jsem si ale slíbil, že se zajdu podívat na Evanu do nemocnice. Vzal jsem jí do tašky nějaké věci a její nejoblíbenější povleení a šel do nemocnice. Way jako by mi četl myšlenky zrovna vyšel z nemocnice a čekal až k němu přijdu.Dovedl mě až k Evanině pokoji a nechal nás tam osamotě. Poprosil jsem sestřičku aby až odejdu Evanu oblékla do její košile a povlíkla jíjejí oblíbené povlečení. Strávil jsem u ní asi pět hodin a vyprávěl jí co všechno se mi stalo a jak moc se mi stýská ale ona nereagovala. Vypadalo jako by byla mrvtá nebo jako by spala hlubokým spánkem ze kterého jí může probudit jen zázrak. Potom jsem si sednul před pokoj na lavičku a přemýšlel co budu dělat. Jedno už vím. Neudělá to co naposledy. Ted si sednu na vlak a pojedu za Brendonem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama